Vítejte u Depresivní rybičky

Čas

6. června 2018 v 23:18 | Depresivní rybička
Za zvuku včel jsem putovala loukou plnou květin. Hledala jsem tě, ale ať jsem se snažila sebevíc, nalezla jsem jen pravdu, která mi ukazovala, že jsem sama. Zoufale jsem se snažila si alespoň nalhávat, že to tak není. "Zůstaň se mnou, prosím" zašeptala jsem plná slz do ticha přírody a padla na kolena. Cítila jsem kolem sebe, jak se vše hroutí, psychická bolest se promítala do té fyzické, mé tělo se pomalu ale jistě ničilo. S nehty zarytými do stehen jsem znovu promlouvala svou modlitbu "Zůstaň se mnou, prosím!... prosím... prosím.. pros"

Zvláštní, jak dokáže člověk až nepochopitelně přilnout k druhému. Jaká chemie se nám odehrává v těle, že jsme schopní zacházet do takových krajností. Emocionálně se vyčerpat a hroutit. Kvůli čemu nebo spíš komu? Já vím, že se tomu říká láska a že se taky tvrdí, že je pomíjivá a ze své zkušenosti vím, že jí opravdu je. Jak člověk dospívá, najednou i zapomíná. Bolest, která mu dřív přišla nepředstavitelná se najednou přesouvá do pozadí a sotva si už vzpomene na postavu, která ji způsobila. Napadá mě, že někěkterá pořekadla jsou tak geniální, že si to ani neuvědomujeme. Například, že čas je nejlepší lék. Zní to jako klišé, které nám tak zlidovělo. Přitom je to pravda. Neznám nikoho, koho by alespoň z části nevyléčil z jeho žalu čas. Nadruhou stranu, co když čas způsobí, že v nás zármutek ještě více graduje? Čím déle jsme nespatřili realitu, tím více máme potřebu si naše vzpomínky upravovat k obrazu svému. Přilepšovat, zhoršovat a takovou fantazijní minulost pak považovat za opravdovou. Přisvojíme si výmysl a pak se nad ním vrámci nutkání rozrušujeme. Nemluvě o tom, když si začneme představovat věci, které se nikdy nestaly a travíme nad nimi další nespočet sekund našeho života. Nevím, jestli mám čas považovat za přítele či ne. Dává mi možnosti a nadruhou stranu mě omezuje. Vybírá mi prostor, až mám z toho někdy klaustrofobii, když je ho nedostatek. Ani nevím, jestli je klad, že mě žene dál. Nebo je to tak, že on uhání a já se jen soustředím na to, abych s ní udržela krok. Máme klapky na očích a některé věci zkrátka nevidíme. Nebo nechceme vidět. Možná v životě není důležitý čas, pravda, emoce a další věci, kterýma se nejspíš budu dál zabývat. Možná stačí jen mít srdce na správném místě.
Krásný den!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Blue Jane Blue Jane | Web | 7. června 2018 v 18:40 | Reagovat

Láska umí být krásná i krutá!!!

2 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 8. června 2018 v 14:26 | Reagovat

Ta rybičkav záhlaví je super! :D

Dáse nad tím přemýšlet hodiny a hodiny, bez závěru. Respektivetěch závěrů a možností je tolik. Neřekla bych, že je to tak jednoduché, že stačí mít srdce na správném místě. Je to mnohem složitější. Ale dá se ta složitost vůbec vystihnout slovy?

3 greenieindahouse greenieindahouse | 10. června 2018 v 2:56 | Reagovat

Čas je nejlepší lék, no... možná. Jak, proč a kdy. A taky podle hlavy. Asi skrz smíření se sebou v té situaci, v tom problému. Možná musíme odpustit sobě, abysme mohla "léčit bolesti časem". Třeba to je jen "prozření, uvědomění si a treba rovnou odpuštění časem". :D a nebo taky ne. :D

4 sarcasmdiary sarcasmdiary | 11. června 2018 v 18:33 | Reagovat

Mám pocit, že jsem se zamilovala do tvýho blogu :O
Píšeš úplně krásně, nehorázně tě obdivuju, ty metafory a všechno... Ohromný talent!
Těsím se na další články <3

5 klokan klokan | 16. června 2018 v 16:41 | Reagovat

já myslím, že depresivní rybička by byla dobrá psycholožka a vytáhla by z depresivní vody kdekoho, mě už povzbudil -kladně- její druhý článek.

6 klokan klokan | 16. června 2018 v 16:43 | Reagovat

protože, kdo by měl rád juchavý debily

7 depresivnirybicka depresivnirybicka | 19. června 2018 v 17:45 | Reagovat

Děkuju všem zpětnou vazbu, moc si toho vážím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama