Vítejte u Depresivní rybičky

Přítel

2. února 2018 v 19:24
Propíchnutá pohledem výčitek jsem utíkala vstříc nenávisti pod vidinou bezpečí a teplé náruče mého nepřítele. Jeho chadný úsměv mě i přes to hřál v trupu a já si byla jista tím, že jestli ne tady, tak se nemohu schovat už nikde. Zavedl mě do pokeje, kde byla stará tapeta se vzorky květů a tmavě hnědý nábytek. Na podlaze bylo béžové linoleum a okenní parapety zdobily mrtvé mouchy a pár zeslých kaktusů. Ach to teplo domova. Posadila jsem se na postel a sledovala Ondřeje, jak se marně snaží najít pro mne nějaké obutí. Bylo mi chladno, ale husí kůži jsem se snažila schovat, snad abych mu nepřidělávala další starosti. Podal mi staré kárované bačkory, jež byly na patě roztrhnuty a s omluvou putoval do kuchyně, kde mi chtěl přichystat šálek čaje. S narovnanými zády a s nervozitou ve tváři jsem detailněji sledovala pokoj, aniž bych tušila, že v něm budu uvězněna. Všímala jsem si malých pavučinek v rozích a skvrnky na prostěradle, na němž jsem seděla. Zažoutlých záclon a zanedbaných polic, na kterých se hromadila kromě odložených knih i vrstva prachu. Ondřej přišel. Nemotorně mi podal obrovský hrnek s nápojem a postával předemnou. Sledoval mě zkoumavým pohledem. Dělala jsem, že jeho pozorování nevnímám a něžně jsem si přikládala čaj k ústům, abych se nepopálila. "Dal jsem ti do něj lžičku cukru, nevadí? " snažïl se navázat konverzaci. Zvedla jsem k němu oči "Jasně že ne, děkuju. Krásně hřeje" a dodala úsměv. Všimla jsem si, jak si nervozně Ondřej počíná a tak jsem se snažila pokračovat v rozhovoru "Žiješ tu sám?" Přisedl si ke mně. "Jo, už asi 3 roky. Tento byt patřil babičce, ale když umřela, nastěhoval jsem se. Ještě to tu není ono. Ale já na takové ty serepetičky moc nejsem. Hlavně že je tu teplo, postel" plácl rukou do matrace, podíval se na mě a dodal "a voda. Víc k životu nepotřebuju." Musela jsem se usmát. Mužské modré oči se zaryly do těch mých a jeho ústa promluvila "Proč jsi mi vůbec psala, jestli tu můžeš chvilku pobýt? Mně to nevadí, víš, že tě mám rád. Jen mě to zajímá" Odkašlala jsem si, abych si mohla ještě o vteřinu déle rozmylset odpověď a pomalu jsem zpustila vodopád slov, ve kterém plul příběh o mém vyhazovu z fakulty a nepochopení rodičů. "Nedalo se to už vydržet. Musela jsem prostě utéct. A napadlo mě, že ty bys mě tu na víkend mohl schovat, než se rozmyslím, co a jak. Samozřejmě ti zaplatím a nebudu ti nijak na obtíž, slibuju" zakončila jsem svůj vyčerpávající monolog. Ještě blíže se ke mně přisunul a obejmul mě kolem pasu. Ctila jsem jeho dech na tváři. "Nevadí, jistě, že mi to nevadí. Rád tu budu mít milou společnost." Šálek čaje se stal mojí záchranou a já se rychle a dlouze napila, aby nedošlo k nedorozumění. "Je moc dobrý" pochválila jsem jeho kuchařské dovednosti. "Uhm" zaznělo mi u ucha a cítila jsem jeho rty na krku. Leknutím jsem ucukla a vyskočila z postele. Přiblížila jsem se k oknu, odhrnula záclonu a pochválila výhled. Ondřej mi byl zase v patách a já cítila jeho teplé ruce, jak mě znovu objímají a urostlé tělo se ke mně nebezpečně ze zadu tiskne. Otočila jsem se s větou v ústech, přimáčkl mě k sobě a já rychle zpustila "Ondro, tohle ne. Takhle jsem to placení nemyslela." Usmál se. "Ale já nechci peníze" mezi prsty držel můj pramen vlasů a dlouze nasával jeho vůni. "Já to myslím vážně!" zvýšila jsem hlas a vymanila se z jeho objetí. "Já přece taky" klidně mi odpověděl a v jeho očích zářila pradivná jiskra. Necítila jsem se dobře. Položila jsem hrnek s čajem na noční stolek a s pohledem zamířeným k zemi jsem potupně slyšela, jak říkám: "Možná bych měla jít. Děkuju a ahoj" vyzula jsem si bačkory a podávala mu je. Silně mě chytl za zápěstí a pološepotem tajemně řekl "To od tebe není hezké". Vytrhla jsem se mu z jeho stisku a mířila ke dveřím. Natahovala jsem po klice, když v tom jsem ucítila známé ruce, jak mě opět svírají. Pohlazením přes prsa mě chytl za krk a pevně tisknul. Cítila jsem silný tlak na krku a bezmoc. Sotva jsem jsem se probudila z šoku a chtěla se bránit, ocitla jsem se na zemi. Klečel na mě. Ruce mi dal pod jeho kolena a šibalsky se usmíval. Užíval si mou bezmoc a zoufalost. Znovu mě chytl pod krkem. "Dobře si rozmysli, co teď budeš dělat. Jsem schopný více věcí, než si myslíš". Chtěla jsem kopat, ale nešlo to, byla jsem neschopná jakéhokoli pohybu. Jeho ruce šmátraly všude kolem a skončily v levé kapse kalhot. Vyndal hadrový kapesník a v dlaních jej pomačkal. Chytl mě za bradu, čímž mi pootevřel ústa a kapesník mi narval do pusy. Snažila jsem se nějak kapesník vyplyvnout, ale bylo to marné. Měla jsem sucho v ústech a věděla jsem, že tenhle boj jsem předem prohrála. Zavřela jsem oči a čekala na ortel osudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama