Vítejte u Depresivní rybičky

Vědomí

Pátek v 9:11 | Depresivní rybička
Jak daleko musí člověk zajít, jak moc musí trpět, aby uzřel pravdě.
Tužba po vědomí, jež je lehké jako vzduch a nadnášeno jest nad hlavami nečinných. Hloupá přání, žádná poselství, neustutečněná budoucnost.
Oheň hoří, plápolá, hřeje a ty stále nevíš, o čem snít. Běžíš, jdeš a pořád je za tebou. Dýchá ti za krk, našeptává do ucha a nelítostnými pěstmi tě drtí a sužuje. Cítíš to, myslíš, že je to bolest? Není.
Utíkej, protože je tady zas. Táhne se za tebou jako mlha. Otočíš-li se, uvidíš jen jeho a nic víc. A když si myslíš, že jsi sám, on je ten stín za oknem, co tě tak děsí a zárověň vzrušuje. On je tep srdce, který jasně slyšíš, když tě pohlcuje noc. Diriguje tvoje nádechy, výdechy, myšlenky. Myslíš, že tohle je strach? Není.
Pořád ho cítíš. Pořád je s tebou. Nikdy nepoletí, jen vzplane, rozplyne se v prach a udusí tvé naděje.
Kdo? Vědomí
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | Pátek v 15:16 | Reagovat

Nejhorší jsou výčitky svědomí, protože nepřestanou hlodat :-(

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | Pátek v 19:51 | Reagovat

Naprosto souhlasím, u mě se stala před mnoha lety dirigentem krom vědomí i úzkost a v posledních měsících se hlásí o svá práva víc než já sama...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama