Vítejte u Depresivní rybičky

Odpusťte

7. ledna 2016 v 9:41 | Depresivní rybička
Myslím, říkám si, jaké by to mohlo být,
procházet se zvadlou loukou, svědomí mít.
Jak pestré barvy chladu se odráží v duši,
srdce své rdousím, žíly naplněné mám tuší.
A přesto jsem jinde, než vrazi kolem mě,
je to tím, že před sebou prchám zbaběle.

Jdu, běžím, slzy krve polykám.
Ačkoli to jde s těží, jistě procitám.
Tisíc tváří mě minulo, však ani jedna neutkvěla.
Tisíckrát srdce zradilo, žádná vráska nezůstala.
Já necitím nic, pocit bytí mě zradil,
mezi zdi popsané skřeky tiše posadil.

Ve vodě usychám, za tmy kvetu,
v životě umírám, ve smrti žiju.
Bloudím životem. Žiji napoprvé.
Z prvního pokusu, zdá se nic nezbude.
A tak se loučím, mořskou vodou zcela zalitá,
uzřela jsem pravdu, byť má duše jest zakletá.

Odpusť matko, otče, sestro
po lepším bdění je mi steskno.
Odcházím, jak jsem přišla, nahá a bolestí jiných,
věřím v naději, věřím v srdce v tělech mrtvých.
Odcházím, mé oči křičí: "Sbohem!".
Neplač pro mne, lépe než já konej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 10:02 | Reagovat

Hodně smutné, ale i to patří do krásných básní...

2 listopadka51 listopadka51 | Web | 7. ledna 2016 v 11:43 | Reagovat

Mně tedy vráska po každém zklamání přibyla.
Zajímavá báseň, nutí k přemýšlení

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama