Vítejte u Depresivní rybičky

Už ze zvyku nebo setrvačnosti

6. listopadu 2014 v 17:35 | Depresivní rybička
Už jen ze zvyku nebo setrvačnosti života prožívám každý den podobně. Ráno vstanu, nasadím těžké brýle na kulatý nos, nohy ubytuju v bačkorách, jež jsem dostal před pěti lety od dcery na Vánoce, a líně si pochoduju otevřít okno v ložnici, mezitím si stihnu povzdechnout, že i dnes jsem se probudil. V kuchyni mě čeká tvrdý chléb a špinavé nádobí. "Achjo, vidíš Aničko, jak jsem dopadl?" zašeptám směrem ke stropu "osamělý dědek, co nemá ani nic k jídlu".
Ač by mé tělo obsaholalo mnoho letokruhů kdyby bylo strom, stále se drží dobře a jelikož i za mladých let jsem nadmíru sportoval, neštítím se ani toho, že sednu na kolo a pomalu při vrzavém zvuku si zajedu koupit něco na zub - nebo spíš zubní náhradu? Aspoň se takhle 3x týdně kulturně vyžiju v obchodě plném spěchajících lidí.
"Dobrý den" račí si mě všimnout Věra Zigáčková, přibližně zachovalá šedesátnice, ale především největší drbna v okolí
"na nákupech, na nákupech?" už se vyptává.
"Ano" pokývnu hlavou a chci tlačit vozík směrem k pokladně směle dál.
"Nojo, co tu Anička není a Adélka je tak daleko, nemá se o vás kdo starat, co?" pokračuje baba jedna zvědavá.
"Já se o sebe dokážu postarat sám" protivně zavrčím, čímž ji umlčím a za doprovodu divného pohledu, který cítím v zádech, se můžu zařadit do fronty.
Má denní náplň? Když mi zrovna nezavolá dcera, která bydlí dost daleko na to, aby mě mohla chodit kontrolovat, ač by ráda, sedávám doma u televize, sem tam něco zobnu, ale především čtu knihy a chodím po zahradě. Dřív jsme chodili s Aničkou na nedělní procházky, klidně i v zimě, když už byla tma a za sviitu pouličních lamp jsme řešili prarůzné věci. Ale cožpak můžu v téhle době někam chodit za večera sám, já, starý dědek, který se sotva ubrání proti těm hejskům všude kolem? Ti mladí už totiž neznaj ani úctu ke starým. Jojo, i Anička tohle tvrdila, ti mladí člověku nepopřejí ani dobrý den. Za mlada jsem se těšíval na poklidný důchod, já hlupák, poklidný je až velmi, vnoučata nemám, Adélka se spustředila na kariéru, Anička mi odešla a všichni přátelé, které jsem měl, už jsou za vodou. "Už aby přišla řada i na mě..." řeknu do tmy sedíc na posteli, vyzuju bačkory, ulehnu do staré postele, brýle zlehka položím na noční stolek, načechrám si polštář - a už ze zvyku nebo setrvačnosti jdu čekat na další den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 19:28 | Reagovat

Veľmi pekne napísané :)
Krátke, výstižné, zaujímavé a veľmi smutné. Asi budeš fakt depresívna rybička, čo je mimochodom super nápad na názov blogu :D Nemám sa načo sťažovať... jedno z naozaj dobrých spracovaní témy týždňa =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama