Vítejte u Depresivní rybičky

Ztracená

29. října 2014 v 11:19 | Depresivní rybička
Ztracená sama v sobě bloudím krajinou plnou slz. Hledím na stromy jejichž větve splétají mé pocity, na trávu, která každým dalším krokem usychá a slunce, jež se mi skrývá za mračny pesimismu.
Ne, tohle není to, co jsem chtěla. Tužebně běžím za štěstím, avšak ať mířím do všech světových stran, nemohu jej nalézt. Naivně si myslím, že stačí jen chtít, přát si, doufat... Nechávám se pohltit stíny minulosti, jejich tlakem si rozparuju jizvy a sleduju rány, které se nezahojí jen touhou. Lituju všeho. Vztek se ve mně mění v krále a poroučí absurdní rozkazy, chrlí ze sebe hloupá přání, kterým nelze vyhovět a myslí si, jak jsou správné a místné.
Proč se mi tohle děje?! Jen bezduše utíkám před samotným světem, ani si nestíhám všímat těch krás kolem sebe - Jak kolem mě proudí linky plné barev, prolínají se v sobě a tvoří něco naprosto nového. Jak se linoucí vůně snaží dostat do mého podvědomí a očarovat mě, získat moc a zastavit mě, uzřít můj zvědavý pohled, jež by se snažil najít její původ a tím změnit mé momentální myšlení. Stávám se naprostým ignorantem sladkých a hořkých realit. Snažím se snášet bodnutí, která dostávám, a snad i věřím tomu, že čím víc se jed do mě vpíjí, tím větší mám proti tomu všemu odolnost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tomtomis tomtomis | E-mail | Web | 29. října 2014 v 15:25 | Reagovat

Za štěstím nejde běžet, to v tobě je, jen se naučit ho vidět a nekoukat se jen ven... Píšeš zajímavě, ale...
Proč se nechávat pohltit minulostí, když neexistuje?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama