Vítejte u Depresivní rybičky

Vědomí

Pátek v 9:11 | Depresivní rybička
Jak daleko musí člověk zajít, jak moc musí trpět, aby uzřel pravdě.
Tužba po vědomí, jež je lehké jako vzduch a nadnášeno jest nad hlavami nečinných. Hloupá přání, žádná poselství, neustutečněná budoucnost.
Oheň hoří, plápolá, hřeje a ty stále nevíš, o čem snít. Běžíš, jdeš a pořád je za tebou. Dýchá ti za krk, našeptává do ucha a nelítostnými pěstmi tě drtí a sužuje. Cítíš to, myslíš, že je to bolest? Není.
Utíkej, protože je tady zas. Táhne se za tebou jako mlha. Otočíš-li se, uvidíš jen jeho a nic víc. A když si myslíš, že jsi sám, on je ten stín za oknem, co tě tak děsí a zárověň vzrušuje. On je tep srdce, který jasně slyšíš, když tě pohlcuje noc. Diriguje tvoje nádechy, výdechy, myšlenky. Myslíš, že tohle je strach? Není.
Pořád ho cítíš. Pořád je s tebou. Nikdy nepoletí, jen vzplane, rozplyne se v prach a udusí tvé naděje.
Kdo? Vědomí
 

Odpusťte

7. ledna 2016 v 9:41 | Depresivní rybička
Myslím, říkám si, jaké by to mohlo být,
procházet se zvadlou loukou, svědomí mít.
Jak pestré barvy chladu se odráží v duši,
srdce své rdousím, žíly naplněné mám tuší.
A přesto jsem jinde, než vrazi kolem mě,
je to tím, že před sebou prchám zbaběle.

Jdu, běžím, slzy krve polykám.
Ačkoli to jde s těží, jistě procitám.
Tisíc tváří mě minulo, však ani jedna neutkvěla.
Tisíckrát srdce zradilo, žádná vráska nezůstala.
Já necitím nic, pocit bytí mě zradil,
mezi zdi popsané skřeky tiše posadil.

Ve vodě usychám, za tmy kvetu,
v životě umírám, ve smrti žiju.
Bloudím životem. Žiji napoprvé.
Z prvního pokusu, zdá se nic nezbude.
A tak se loučím, mořskou vodou zcela zalitá,
uzřela jsem pravdu, byť má duše jest zakletá.

Odpusť matko, otče, sestro
po lepším bdění je mi steskno.
Odcházím, jak jsem přišla, nahá a bolestí jiných,
věřím v naději, věřím v srdce v tělech mrtvých.
Odcházím, mé oči křičí: "Sbohem!".
Neplač pro mne, lépe než já konej.

Cínový chlapec

1. listopadu 2015 v 15:37 | Depresivní rybička
Pod smutnou rouškou seděl v koutě chlapec, svíral v ruce cínového vojáčka a slzy se dotýkaly jeho tváře. Místností se rozhléhaly vzlyky a každá další ozvěna samoty ho rozesmutnila ještě více. Čekal, až ho někdo začne hledat, ale nikdo nechodil. Místo naděje nacházel jenom kousky chyb, které ho neopuštěly. Byl rozhodut, že už nikdy nevstane, že utichne svůj pláč a bude hnít tam, kam se dostal. Jeho nitro se pomalu zabarvovalo černou fixou, snad jen malá místěčka zůstala světlá... tak málo těch míst zbylo. Něco se stalo. Ale co to bylo, co se zlomilo?
Maminka stále nepřicházela. Jen vítr vanul z okna do místnosti a práskal dveřmi, snad na znamení, že chlapec není vítán. Objímala jej zima a on se cítil sám. Tak sám, jako opravdu byl. Po nekonečných hodinách smutku vstal, smetl ze sebe prach a položil vojáčka na okenní parapet. Pomalými kroky a hlavou v dlaních se blížil ke dveřím, ta trasa se zdála nekonečná. Svět se náhle roztočil a bylo těžké se udržet na nohou, podlomila se mu kolena, upadl. Nemohl se hnout, sotva popadal dech. Od úst mu stoupala pára a on věstil konec. Společností mu byla ubohost a nikdo ho nezachraňoval. Marnými pokusy se snažil zvrátit osud, který mu byl přidělen. Chtěl jít dál, ale jakmile se napřímil, upadl. Chtěl křičet o pomoc, ale jeho rty vydávaly jen sykavou melodii strachu. Každým dalším bolestivým nádechem očekával, jak padne opona a jeho příběh se ukončí.
Zafoukal vítr a vojáček upadl z rámu na tvrdou zem. Neslyšel potlesk, ale bylo mu hořce krásně. Prach, v kterém ležel, se stal jeho posvátným lůžkem. V té mrazivé noci se stal tím, kým opravdu chtěl - vysvobozeným.
 


Už ze zvyku nebo setrvačnosti

6. listopadu 2014 v 17:35 | Depresivní rybička
Už jen ze zvyku nebo setrvačnosti života prožívám každý den podobně. Ráno vstanu, nasadím těžké brýle na kulatý nos, nohy ubytuju v bačkorách, jež jsem dostal před pěti lety od dcery na Vánoce, a líně si pochoduju otevřít okno v ložnici, mezitím si stihnu povzdechnout, že i dnes jsem se probudil. V kuchyni mě čeká tvrdý chléb a špinavé nádobí. "Achjo, vidíš Aničko, jak jsem dopadl?" zašeptám směrem ke stropu "osamělý dědek, co nemá ani nic k jídlu".
Ač by mé tělo obsaholalo mnoho letokruhů kdyby bylo strom, stále se drží dobře a jelikož i za mladých let jsem nadmíru sportoval, neštítím se ani toho, že sednu na kolo a pomalu při vrzavém zvuku si zajedu koupit něco na zub - nebo spíš zubní náhradu? Aspoň se takhle 3x týdně kulturně vyžiju v obchodě plném spěchajících lidí.
"Dobrý den" račí si mě všimnout Věra Zigáčková, přibližně zachovalá šedesátnice, ale především největší drbna v okolí
"na nákupech, na nákupech?" už se vyptává.
"Ano" pokývnu hlavou a chci tlačit vozík směrem k pokladně směle dál.
"Nojo, co tu Anička není a Adélka je tak daleko, nemá se o vás kdo starat, co?" pokračuje baba jedna zvědavá.
"Já se o sebe dokážu postarat sám" protivně zavrčím, čímž ji umlčím a za doprovodu divného pohledu, který cítím v zádech, se můžu zařadit do fronty.
Má denní náplň? Když mi zrovna nezavolá dcera, která bydlí dost daleko na to, aby mě mohla chodit kontrolovat, ač by ráda, sedávám doma u televize, sem tam něco zobnu, ale především čtu knihy a chodím po zahradě. Dřív jsme chodili s Aničkou na nedělní procházky, klidně i v zimě, když už byla tma a za sviitu pouličních lamp jsme řešili prarůzné věci. Ale cožpak můžu v téhle době někam chodit za večera sám, já, starý dědek, který se sotva ubrání proti těm hejskům všude kolem? Ti mladí už totiž neznaj ani úctu ke starým. Jojo, i Anička tohle tvrdila, ti mladí člověku nepopřejí ani dobrý den. Za mlada jsem se těšíval na poklidný důchod, já hlupák, poklidný je až velmi, vnoučata nemám, Adélka se spustředila na kariéru, Anička mi odešla a všichni přátelé, které jsem měl, už jsou za vodou. "Už aby přišla řada i na mě..." řeknu do tmy sedíc na posteli, vyzuju bačkory, ulehnu do staré postele, brýle zlehka položím na noční stolek, načechrám si polštář - a už ze zvyku nebo setrvačnosti jdu čekat na další den.

Ztracená

29. října 2014 v 11:19 | Depresivní rybička
Ztracená sama v sobě bloudím krajinou plnou slz. Hledím na stromy jejichž větve splétají mé pocity, na trávu, která každým dalším krokem usychá a slunce, jež se mi skrývá za mračny pesimismu.
Ne, tohle není to, co jsem chtěla. Tužebně běžím za štěstím, avšak ať mířím do všech světových stran, nemohu jej nalézt. Naivně si myslím, že stačí jen chtít, přát si, doufat... Nechávám se pohltit stíny minulosti, jejich tlakem si rozparuju jizvy a sleduju rány, které se nezahojí jen touhou. Lituju všeho. Vztek se ve mně mění v krále a poroučí absurdní rozkazy, chrlí ze sebe hloupá přání, kterým nelze vyhovět a myslí si, jak jsou správné a místné.
Proč se mi tohle děje?! Jen bezduše utíkám před samotným světem, ani si nestíhám všímat těch krás kolem sebe - Jak kolem mě proudí linky plné barev, prolínají se v sobě a tvoří něco naprosto nového. Jak se linoucí vůně snaží dostat do mého podvědomí a očarovat mě, získat moc a zastavit mě, uzřít můj zvědavý pohled, jež by se snažil najít její původ a tím změnit mé momentální myšlení. Stávám se naprostým ignorantem sladkých a hořkých realit. Snažím se snášet bodnutí, která dostávám, a snad i věřím tomu, že čím víc se jed do mě vpíjí, tím větší mám proti tomu všemu odolnost.

Kam dál