Vítejte u Depresivní rybičky

Malý výstřel do ticha

6. října 2018 v 22:28
Koukám skrze okenní tabulku, jak se mezi sebou míchají hloučky lidí na ulici. Jeden jde do prava, druhý doleva, třetí se obrací a jde zpátky. A tak si tam tak dole žijou. Míjejí se, potkávají a přitom o sobě nevědí. Den co den se po té ulici prochází, aniž by jen tušili, že je někdo vidí, že je někdo sleduje, že tu jsem i Já.
Ano, Já.
Víte, v podstatě nejsem ničím vyjímečný tvor a jejich obyčejnost, nenápadnost a neviditelnost mám s nimi společnou. Není moc věcí, které mě naplňují a tak někdy, když tak hledím z okna, přemýšlím, zda to ti mravenečci honící se za svým malichernostmi mají jinak. Možná ano. A pokud ne, není to v dnešní v dnešní době tak trochu stigma, nemít nic, co by dávalo životu širší význam a poslání?
Vycházím na balkón, zapaluju si cigaretu. Sleduju kouř, co mi vychází z úst a líbí se mi, že vidím svůj dech. Pokračuju dál v myšlence. Není vlastně celý náš život jen iluze něčeho, co by mělo dávat smysl? Proč mám pocit, že dřív to lidé měli jinak. Copak to není tak, že když nemusíme řešit přežití, řešíme žití? Odklepu popel, potáhnu si a znovu se zahedím dolů do ulice. Uvědomuju si, že někomu přijdou tyhle myšlenky dost temné a myslí si, že mám problém. Ale klid.
Potáhnu znovu a vydechnu šedou clonu, které se rozvíří do éteru. Víte, to společenské stigma je vlastně dost skličující. Mám pocit, že všichni mezi sebou poměřujeme své životy, což ve výsledku vlastně jednom vede k tomu, že se trápíme a hledáme způsob, jak náši podstatu vyvíšit nad ostatní. Aspoň u sebe takový pocit mám a vůbec nevím, kde se vzal. Ale vím, že z mojí mysli není. Kdo nám to podstrkuje?
 

Ve vlastní pasti

19. června 2018 v 8:55 | Depresivní rybička
Dlouho jsme se neviděli. V představách si tě zdokonaluju. Přikrášluju si tě k obrazu svému, protože mě zaslepil čas. Vštěpuju do tvé tváře ušlechtilé rysy. Buď rád. Kdo jiný, než-li já, tě vidí tak dokonalého v tvé špinavé podobě. Bůh? Nikdo.
Poslouchej. Při opravdovém boji neteče krev, ale slzy. Prohrávám. Cítím to ve svých očích. Vidím to na hřbetu ruky, jež se leskne pod krůpěji studu.
Nesnaž se odejít. Nemáš kam uniknout. Neexistuješ. Jsi jen myšlenka, kterou přiživuju svým smutkem z tohodle okamžiku. Jsi jen vzpomínka na moment, co už dávno pominul. A jestli přítomnost se obrátila v minulost, znamená to, že jsi nesmrtelný.

Čas

6. června 2018 v 23:18 | Depresivní rybička
Za zvuku včel jsem putovala loukou plnou květin. Hledala jsem tě, ale ať jsem se snažila sebevíc, nalezla jsem jen pravdu, která mi ukazovala, že jsem sama. Zoufale jsem se snažila si alespoň nalhávat, že to tak není. "Zůstaň se mnou, prosím" zašeptala jsem plná slz do ticha přírody a padla na kolena. Cítila jsem kolem sebe, jak se vše hroutí, psychická bolest se promítala do té fyzické, mé tělo se pomalu ale jistě ničilo. S nehty zarytými do stehen jsem znovu promlouvala svou modlitbu "Zůstaň se mnou, prosím!... prosím... prosím.. pros"

Zvláštní, jak dokáže člověk až nepochopitelně přilnout k druhému. Jaká chemie se nám odehrává v těle, že jsme schopní zacházet do takových krajností. Emocionálně se vyčerpat a hroutit. Kvůli čemu nebo spíš komu? Já vím, že se tomu říká láska a že se taky tvrdí, že je pomíjivá a ze své zkušenosti vím, že jí opravdu je. Jak člověk dospívá, najednou i zapomíná. Bolest, která mu dřív přišla nepředstavitelná se najednou přesouvá do pozadí a sotva si už vzpomene na postavu, která ji způsobila. Napadá mě, že někěkterá pořekadla jsou tak geniální, že si to ani neuvědomujeme. Například, že čas je nejlepší lék. Zní to jako klišé, které nám tak zlidovělo. Přitom je to pravda. Neznám nikoho, koho by alespoň z části nevyléčil z jeho žalu čas. Nadruhou stranu, co když čas způsobí, že v nás zármutek ještě více graduje? Čím déle jsme nespatřili realitu, tím více máme potřebu si naše vzpomínky upravovat k obrazu svému. Přilepšovat, zhoršovat a takovou fantazijní minulost pak považovat za opravdovou. Přisvojíme si výmysl a pak se nad ním vrámci nutkání rozrušujeme. Nemluvě o tom, když si začneme představovat věci, které se nikdy nestaly a travíme nad nimi další nespočet sekund našeho života. Nevím, jestli mám čas považovat za přítele či ne. Dává mi možnosti a nadruhou stranu mě omezuje. Vybírá mi prostor, až mám z toho někdy klaustrofobii, když je ho nedostatek. Ani nevím, jestli je klad, že mě žene dál. Nebo je to tak, že on uhání a já se jen soustředím na to, abych s ní udržela krok. Máme klapky na očích a některé věci zkrátka nevidíme. Nebo nechceme vidět. Možná v životě není důležitý čas, pravda, emoce a další věci, kterýma se nejspíš budu dál zabývat. Možná stačí jen mít srdce na správném místě.
Krásný den!
 


Vlny - Emoce

6. června 2018 v 20:10 | Depresivní rybička
Člověk je jako voda, vlní se. Jeho hladina se pohupuje do rytmu emocí. Stačí nepatrný pohyb a všechna ta vyrovnanost a úsilí je pryč. Je to kouzelné, ale zárověň tak zoufalé. Copak nemůžeme najít rovnáhu, která by byla stabilní? Pokud pokryje náš povrch led, jsme uvězněni sami v sobě. Pokud mráz zmizí, nemáme jistotu. Ty vlny píší náš osud. Podstatu nás samých. Pokud vlnobití uniknu, za co jako člověk budu stát, za co bude stát můj život.

Možná vám příjde, že až moc analyzuju naše bytí. A možná bych opravdu měla jen plynout s časem a nepozastavovat se. Víte, mám přesvědčení. Věřím, nebo spíš doufám, že každý náš výdech má svůj důvod a tajemný směr. Že každé mrknutí oka nás ovlivňuje a posílá dál. A pokud to není pravda a vše, co se nám děje, je jen hříčka několika náhod a nepodstatných kliček, jestli osud opravdu neexistuje, znamená to, že všechna přesvědčení jsou zbytečná. Že náboženství je jen blud a naděje lidí, kteří jsou stejní jako já. Nečekám, že můj život má speciální poslání a důvod. Myslím, že životy nás všech mají stejný směr a cíl. Proto jsme tu spolu. Život není soutěž, ale spolupráce. Je to štafeta, kterou nám vždy spoluhráč předá. Nevím, kolik poběžíme kol, kolik nás dohromady je ani co nás v cíli čeká, ale vím, že jeden z nás tam jednou doběhne, že přetrhne cílovou pásku a společně spočineme v radosti, že to úsilí nebylo zbytečné! A kdo ví, třeba po tomhle následuje další závod a větší výzva. A proto se snažím nebát vln. Každý náznak ledu se snažím utopit a pořádně tu hladinu rozhýbat. I když je to těžké a někdy si koleduju vylitím, nevzdávám se.
Máme klapky na očích a některé věci zkrátka nevidíme. Nebo nechceme vidět. Možná v životě není důležitý čas, pravda, emoce a další věci, kterýma se nejspíš budu dál zabývat. Možná stačí jen mít srdce na správném místě.
Krásný den!

Pravda

4. června 2018 v 12:03 | Depresivní rybička
Věci pramení. Z malé stroužky se stává ohromná řeka, která míří tam, kde se všechny tyto vody pojí a tvoří moře. Není to o tom umět plavat ba ani se nechat unášet proudem. Někde v tom moři, v té širé monotónní dálce, plave ryba, jmenuje se Pravda. Její oči neprozrazují odpověď ale příběh. Odhalí jednotlivé obrazy, které skrývají smysl. Kouzlo vzpočívá v tom, že každý má jinou Pravdu, která představuje jiný obraz, i když je to pořád ta stejná ryba, která jde těžko chytit.

Líbí se mi jeden citát od Iva Andriče, chtěla bych ho sdělit: "V základě toužíme jen po jednom: po pravdě. Vymanit se z hukotu slov, probít se schématem obrazů a proniknout k pravdě, nahé, prosté, třeba i smrtelné. Po všech nebohých příbězích, se samým mlčením spočinout na tvrdé a temné půdě, nevidět, nedýchat, nežít, ale posledním zábleskem vědomí obsáhnout pravdu, jedinou důstojnost. Zhasněte příběh a fantazii jako čadivou lampu. Svítá."

A ikdyž se teď trochu oddálím od tématu, což mi snad odpustíte, jedná-li se o úváhu, chtěla bych se podělit o další věc. Ten citát nebo motto, nazývejte si to dle libosti, je přesně ten důvod, proč ráda čtu. Víte, na některé věci se těžko dochází sám nebo si je člověk nedokáže splácat tak, aby je mohl interpretovat pro druhé a hlavně pro sebe. Aby ta myšlenka nabrala podobu. Potom vznikají takové ty pokusy o ryby a pravdu. Spisovatel, nebo spíš autoři, které mám ráda, mi ale vždy tuhle mou pomyslnou rybu s hlubokým poheledem dokáží proměnit do mnohem pochopitelnější formy, nad kterou až vzrušením poskočím. Nataví mi jiný směr, kterým se můžu vydat pro další bádání. Přesto, že prvním odstavcem jsem nechtěla říct to, co geniálně na papír přenesl Ivo, chtěla jsem to někde zmínit, protože si myslím, že tohle by si měl přečíst každý. Je to dostatečný kámen na kterém se dá stavět diskuze a další myšlenkové pochody. Diskuze o tom, zda lidi chtějí žít v iluzi a nebo risknou to uniknutí z konfortní zóny a budou chtít znát pravdu. Myslím si, že autor tím chtěl říct to, že každý by měl tu holou pravdu poznat těsně před smrtí, aby se jí už více nezabýval, aby zkrátka odešel bez vazeb na lži, byl čistý a osvobozený. Blik, pravda, blik, smrt. Čistá holá pravda, zrcadlo, které nám nastaví zubatá.
Potom následuje ta moje verze, která se už netýká nezaujatého zrcadla. A to že pravdu, která se týká stejné věci, každý vidí jinak. Protože každý máme jiné vnímání a jiné citové priority. Podstata je stejná, ale jinak vnímána. A to, jak jak ji vnímáme znamená víc než co doopravdy znamená. Chci tím říct, že pravda může mít více podob a být stále pravdou. Nemýlím se? Takže pokud bych čistou pravdu, chápejme nějaký osoduvý prožitek, promítla do očí mé pomyslné ryby a donutila se do těch očí podívat a vzpomenout si pět lidí, každý z nich by mi pak tu pravdu vylíčil jinak, protože každý jsme v tom svém moři, z těch svých malicherných říček. Jiná pravda, ale v postatě stejná. Jak velký rozdíl to může znamenat?
Máme klapky na očích a některé věci zkrátka nevidíme. Nebo nechceme vidět. Možná v životě není důležitý čas, pravda, emoce a další věci, kterýma se nejspíš budu dál zabývat. Možná stačí jen mít srdce na správném místě.
Krásný den!

Vlak

2. února 2018 v 23:22
Pohroužil se uhánějícím vlakem do tmy. Zavřel oči a cítil, jak se pospupně propadá ve své mysli až na samotné dno. Porbouzely se v něm výčitky. Bylo nadmíru jasné, že tahle bitva je rozhodnuta. Malé krůpějky potu se kutálely po jeho zrudlé kůži. Vibrace a dusno ve voze byly neúprosně zkličující.
"Dobrý den, kontrola jízdek", zaznělo kousek od něj. Otevřel oči, aby spatřil to, co ho dojista probudilo. Byla to žena, měla na sobě uniformu Českých a drah a podobobala se něčemu tak známému, že to bylo těžko slovy vyjádřit. Dlouze se na ni zadíval a každý detail si snažil zapomavat. Zaměřil se na jednotlivé dílky. Na modré pronikavé oči, plné rty a pramínek vlasů vyčnívající zpoza čepice. Porhlížel si její tělo. Spatřil v ní své svědomí. Byla krásná, dočista půdobila jako anděl. Však byla z ní cítit hniloba, kterou ukrývala ve svém nitru. "Dobrý den pane, mohu poprosit o Vaši jízdenku, prosím?" promlouvala přímo k němu a vzala mu dech. "Uhm" vydal rychle ze sebe a nervozně se pídil po požadovaném listu papíru, umístěném v přední kapse kalhot. "Děkuji" stroze mu odpověděla a pokračovala tenkou uličkou mezi sedadly do dalšího vagónu. Tiše polkl obdivný vzdech, jež chtěla jeho ústa vydat. Tohle rozptýlení nejspíš potřeboval. Přestal přemýšlet o minulosti a nechal unášet vlnami fantazií. Usnul. Byl to neklidný spánek, ale vystupovala v něm ona... (Pokračování příště)

Přítel

2. února 2018 v 19:24
Propíchnutá pohledem výčitek jsem utíkala vstříc nenávisti pod vidinou bezpečí a teplé náruče mého nepřítele. Jeho chadný úsměv mě i přes to hřál v trupu a já si byla jista tím, že jestli ne tady, tak se nemohu schovat už nikde. Zavedl mě do pokeje, kde byla stará tapeta se vzorky květů a tmavě hnědý nábytek. Na podlaze bylo béžové linoleum a okenní parapety zdobily mrtvé mouchy a pár zeslých kaktusů. Ach to teplo domova. Posadila jsem se na postel a sledovala Ondřeje, jak se marně snaží najít pro mne nějaké obutí. Bylo mi chladno, ale husí kůži jsem se snažila schovat, snad abych mu nepřidělávala další starosti. Podal mi staré kárované bačkory, jež byly na patě roztrhnuty a s omluvou putoval do kuchyně, kde mi chtěl přichystat šálek čaje. S narovnanými zády a s nervozitou ve tváři jsem detailněji sledovala pokoj, aniž bych tušila, že v něm budu uvězněna. Všímala jsem si malých pavučinek v rozích a skvrnky na prostěradle, na němž jsem seděla. Zažoutlých záclon a zanedbaných polic, na kterých se hromadila kromě odložených knih i vrstva prachu. Ondřej přišel. Nemotorně mi podal obrovský hrnek s nápojem a postával předemnou. Sledoval mě zkoumavým pohledem. Dělala jsem, že jeho pozorování nevnímám a něžně jsem si přikládala čaj k ústům, abych se nepopálila. "Dal jsem ti do něj lžičku cukru, nevadí? " snažïl se navázat konverzaci. Zvedla jsem k němu oči "Jasně že ne, děkuju. Krásně hřeje" a dodala úsměv. Všimla jsem si, jak si nervozně Ondřej počíná a tak jsem se snažila pokračovat v rozhovoru "Žiješ tu sám?" Přisedl si ke mně. "Jo, už asi 3 roky. Tento byt patřil babičce, ale když umřela, nastěhoval jsem se. Ještě to tu není ono. Ale já na takové ty serepetičky moc nejsem. Hlavně že je tu teplo, postel" plácl rukou do matrace, podíval se na mě a dodal "a voda. Víc k životu nepotřebuju." Musela jsem se usmát. Mužské modré oči se zaryly do těch mých a jeho ústa promluvila "Proč jsi mi vůbec psala, jestli tu můžeš chvilku pobýt? Mně to nevadí, víš, že tě mám rád. Jen mě to zajímá" Odkašlala jsem si, abych si mohla ještě o vteřinu déle rozmylset odpověď a pomalu jsem zpustila vodopád slov, ve kterém plul příběh o mém vyhazovu z fakulty a nepochopení rodičů. "Nedalo se to už vydržet. Musela jsem prostě utéct. A napadlo mě, že ty bys mě tu na víkend mohl schovat, než se rozmyslím, co a jak. Samozřejmě ti zaplatím a nebudu ti nijak na obtíž, slibuju" zakončila jsem svůj vyčerpávající monolog. Ještě blíže se ke mně přisunul a obejmul mě kolem pasu. Ctila jsem jeho dech na tváři. "Nevadí, jistě, že mi to nevadí. Rád tu budu mít milou společnost." Šálek čaje se stal mojí záchranou a já se rychle a dlouze napila, aby nedošlo k nedorozumění. "Je moc dobrý" pochválila jsem jeho kuchařské dovednosti. "Uhm" zaznělo mi u ucha a cítila jsem jeho rty na krku. Leknutím jsem ucukla a vyskočila z postele. Přiblížila jsem se k oknu, odhrnula záclonu a pochválila výhled. Ondřej mi byl zase v patách a já cítila jeho teplé ruce, jak mě znovu objímají a urostlé tělo se ke mně nebezpečně ze zadu tiskne. Otočila jsem se s větou v ústech, přimáčkl mě k sobě a já rychle zpustila "Ondro, tohle ne. Takhle jsem to placení nemyslela." Usmál se. "Ale já nechci peníze" mezi prsty držel můj pramen vlasů a dlouze nasával jeho vůni. "Já to myslím vážně!" zvýšila jsem hlas a vymanila se z jeho objetí. "Já přece taky" klidně mi odpověděl a v jeho očích zářila pradivná jiskra. Necítila jsem se dobře. Položila jsem hrnek s čajem na noční stolek a s pohledem zamířeným k zemi jsem potupně slyšela, jak říkám: "Možná bych měla jít. Děkuju a ahoj" vyzula jsem si bačkory a podávala mu je. Silně mě chytl za zápěstí a pološepotem tajemně řekl "To od tebe není hezké". Vytrhla jsem se mu z jeho stisku a mířila ke dveřím. Natahovala jsem po klice, když v tom jsem ucítila známé ruce, jak mě opět svírají. Pohlazením přes prsa mě chytl za krk a pevně tisknul. Cítila jsem silný tlak na krku a bezmoc. Sotva jsem jsem se probudila z šoku a chtěla se bránit, ocitla jsem se na zemi. Klečel na mě. Ruce mi dal pod jeho kolena a šibalsky se usmíval. Užíval si mou bezmoc a zoufalost. Znovu mě chytl pod krkem. "Dobře si rozmysli, co teď budeš dělat. Jsem schopný více věcí, než si myslíš". Chtěla jsem kopat, ale nešlo to, byla jsem neschopná jakéhokoli pohybu. Jeho ruce šmátraly všude kolem a skončily v levé kapse kalhot. Vyndal hadrový kapesník a v dlaních jej pomačkal. Chytl mě za bradu, čímž mi pootevřel ústa a kapesník mi narval do pusy. Snažila jsem se nějak kapesník vyplyvnout, ale bylo to marné. Měla jsem sucho v ústech a věděla jsem, že tenhle boj jsem předem prohrála. Zavřela jsem oči a čekala na ortel osudu.

Nekonečno

30. října 2017 v 22:54 | Depresivní rybička
Dlouho jsme se neviděli. V představách si tě zdokonaluju. Přikrášluju si tě k obrazu svému, protože mě zaslepil čas. Vštěpuju do tvé tváře ušlechtilé rysy. Buď rád. Kdo jiný, než-li já, tě vidí tak dokonalého v tvé špinavé podobě. Bůh? Nikdo.
Poslouchej. Při opravdovém boji neteče krev, ale slzy. Prohrávám. Cítím to ve svých očích. Vidím to na hřbetu ruky, jež se leskne pod krůpěji studu.
Nesnaž se odejít. Nemáš kam uniknout. Neexistuješ. Jsi jen myšlenka, kterou přiživuju svým smutkem z tohodle okamžiku. Jsi jen vzpomínka na moment, co už dávno pominul. A jestli přítomnost se obrátila v minulost, znamená to, že jsi nesmrtelný

Vědomí

13. října 2017 v 9:11 | Depresivní rybička
Jak daleko musí člověk zajít, jak moc musí trpět, aby uzřel pravdě.
Tužba po vědomí, jež je lehké jako vzduch a nadnášeno jest nad hlavami nečinných. Hloupá přání, žádná poselství, neustutečněná budoucnost.
Oheň hoří, plápolá, hřeje a ty stále nevíš, o čem snít. Běžíš, jdeš a pořád je za tebou. Dýchá ti za krk, našeptává do ucha a nelítostnými pěstmi tě drtí a sužuje. Cítíš to, myslíš, že je to bolest? Není.
Utíkej, protože je tady zas. Táhne se za tebou jako mlha. Otočíš-li se, uvidíš jen jeho a nic víc. A když si myslíš, že jsi sám, on je ten stín za oknem, co tě tak děsí a zárověň vzrušuje. On je tep srdce, který jasně slyšíš, když tě pohlcuje noc. Diriguje tvoje nádechy, výdechy, myšlenky. Myslíš, že tohle je strach? Není.
Pořád ho cítíš. Pořád je s tebou. Nikdy nepoletí, jen vzplane, rozplyne se v prach a udusí tvé naděje.
Kdo? Vědomí

Odpusťte

7. ledna 2016 v 9:41 | Depresivní rybička
Myslím, říkám si, jaké by to mohlo být,
procházet se zvadlou loukou, svědomí mít.
Jak pestré barvy chladu se odráží v duši,
srdce své rdousím, žíly naplněné mám tuší.
A přesto jsem jinde, než vrazi kolem mě,
je to tím, že před sebou prchám zbaběle.

Jdu, běžím, slzy krve polykám.
Ačkoli to jde s těží, jistě procitám.
Tisíc tváří mě minulo, však ani jedna neutkvěla.
Tisíckrát srdce zradilo, žádná vráska nezůstala.
Já necitím nic, pocit bytí mě zradil,
mezi zdi popsané skřeky tiše posadil.

Ve vodě usychám, za tmy kvetu,
v životě umírám, ve smrti žiju.
Bloudím životem. Žiji napoprvé.
Z prvního pokusu, zdá se nic nezbude.
A tak se loučím, mořskou vodou zcela zalitá,
uzřela jsem pravdu, byť má duše jest zakletá.

Odpusť matko, otče, sestro
po lepším bdění je mi steskno.
Odcházím, jak jsem přišla, nahá a bolestí jiných,
věřím v naději, věřím v srdce v tělech mrtvých.
Odcházím, mé oči křičí: "Sbohem!".
Neplač pro mne, lépe než já konej.

Další články


Kam dál